Taky se vás ve škole od první třídy ptali, čím chcete být?

A myslím, že se to i někde zapisovalo. To už si nejsem jistá, je to fakt dávno.

První odpověď: "Švadlena"

Moje nejživější vzpomínka na první třídu? Styděla jsem se.

Všechny holky kolem mě říkaly, že chtějí být paní učitelkou, ale já to nedokázala říct nahlas.

A tak jsem prostě plácla "švadlena".

Neměla jsem žádný sen být švadlenou. Ale moje babička hodně šila a možná mě to podvědomě ovlivnilo.

Měla jsem i malý plastový dětský šicí stroj na baterky a někdy jsem si s ním hrála.

Od psaní k novinařině

Až do druhé třídy jsme bydleli v malé vesnici Libhošť, pak se naši rozešli a my se přestěhovali do Oder.

Na základce jsme často řešili, co budeme dělat, až vyrosteme.

V šesté třídě jsem začala psát příběhy a články do deníčku. Jednou jsem je ukázala češtinářce – a ta byla nadšená! Vybrala jeden text, upravila ho a poslala do soutěže.

A já vyhrála.

Další článek znovu uspěl. Můj text byl dokonce otištěn v novinách – tehdy to bylo něco neuvěřitelného!

Babička mi to neustále připomínala a já začala tvrdit, že budu novinářka.

Když se kruh uzavře

Na gymplu mi ale došlo, že novinařina není pro introverta jako já. A tak jsem opět nevěděla, co dál.

Po maturitě jsem si udělala masérský kurz, ale masérka ze mě nebyla. Pracovala jsem v pekárně, na poště… A právě na poště se mi stal úraz, který mě přivedl zpátky k šití.

A tak jsem se nakonec začala věnovat tomu, co jsem v první třídě vyslovila nahlas, i když jsem to tehdy netušila.

A co je nejlepší?

Je to práce, která mě naplňuje a baví.

Bez vyučení, bez kurzů, bez znalostí, bez videonávodů. Prostě to přišlo samo.

A co vy?

Měli jste jako děti vysněnou profesi? A jste tam, kde jste si přáli být?

Sdílejte svůj příběh v komentářích! 💬

A pokud vás zajímá, co se u mně děje, co zrovna dělám a co chystám,

přihlaste se k mému newsletteru a nenechte si nic ujít.